Husitská výprava

Když jsme ráno postávali před železářstvím, nic nenasvědčovalo tomu, že bychom měli cestovat do patnáctého století. Vlastně to vypadalo, že nepocestujeme nikam, protože v půl deváté na místě nebyl nikdo, kdo by se tvářil, že ví, kam to vlastně jedeme. Snad hříčkou osudu jsme nastoupili do autobusu, ve kterém byl mimo jiné i Dan. Na „autobusáku“ jsme vyplašili mírumilovné cestující závody po schodech a dalšími vylomeninami, kterým naštěstí učinil přítrž duchapřítomný řidič autobusu svým předčasným odjezdem (pro některé až moc předčasným). Když jsme vystoupili, rychle jsme prošli Malesicemi, najedli se a zahráli si, jak jinak, obry, skřítky, čaroděje… Potom jsme se vyškrábali do kopečka před bývalou tvrz Kyjov, kde nám Hurvínek slavnostním hlasem (v mnohem méně slavnostním hávu) oznámil, že jsme se zčistajasna ocitli v Kostnici. Husa jsme sice zachránit nestihli, ale jakýsi kališník, který nám připomínal Dana nás přesvědčil, abychom zůstali věrní jeho myšlenkám a následovali ho do Tábora. Tolik úvod do táborové hry, po kterém jsme si zahráli velmi zábavnou hru „na pavučinu“. Po delším pochodu divočinou (nebudu přehánět, napíšu-li, že vedla přes pole, skály a propasti, viď Mechu!!!) jsme dorazili na pěkně slunečný plácek, kde jsme si všichni přišli na své. Někteří jedli, někteří vyspávali, další se věnovali velmi hodnotnému!!! ragbyovému zápasu a někteří v libovolném pořadí všemu. Když už toho bylo všeho dost, vyrazili jsme zpět vstříc Plzni. Tam jsme nejdřív nastoupili na třicítku, ale u Boleváku jsme to radši vzdali a šli jsme pěšky. Cestou jsme se ještě několikrát zastavili na námořnický čaj z automatu, u šlapadel a samozřejmě abychom rozhoupali most. Na křižovatce za železničním mostem jsme se rozloučili a rozdělili na ty, co šli rovnou domů a na ty ostatní, co šli do klubovny vstříc velkému cíli – uklidit skříň. Výprava se nám všem moc líbila, nejvíc ale asi našemu novému maskotu Oliverovi, kterému ani na chvilku nechyběl-a nositel-ka.


Krasty