Na dvoudenní výpravu jsme vyrazili z nádraží v Doubravce ve tři čtvrtě na osm. Za hodinku jsme vystoupili z vlaku do mrazivého rána a vydali se směrem na Komárov. Tam jsme za chvilku také dorazili a po krátkém hledání jsme našli místní sokolovnu. Po odložení nepotřebného nákladu a sbalení potřebného (= jídlo) jsme se vyfotili u sochy „Svornost“ a zamířili na hrad Valdek. Po bahnité cestě po hranici vojenského prostoru jsme se dostali k přehradě, ke které byl až nebezpečně jednoduchý přístup. Odvodňovací koryto sváděla až k nebezpečně odvážným činům. Pak jsme prošli vesničkou a octli jsme se na strmé, rovné a dlouhé cestě, které nám optimismu nepřidala. Po výstupu se před námi otevřel pohled na hrad. Na něj jsme se dostali po lávkách, které připomínaly kluziště a kochali se pohledem na les. Pak jsme hrad podrobili kritice a odešli do podhradí uvařit oběd. O problémech zapálení ohně na místě, kde je všechno dřevo ne mokré, ale zmrzlé, nemá cenu se rozepisovat. Když se nám podařilo rozdělat jakýsi symbolický plamínek, opekli jsme si na něm moc dobrý točený salám, spořádali zásoby a oddali se Mechovým rozmrazovacím hrám. Pak jsme místo zamaskovali a vydali se dál. Cestou jsme si zahráli hru, při které jsme si stoupli všichni na strom a bez jediného slova či dotyku země jsme se měli seřadit podle abecedy. Není to tak jednoduché, jak se zdá… Po přemostění místního potoka jsme se vyškrábali nahoru na Jindřichovu skálu, která nás ohromila krásným výhledem a nádhernými stromy pokrytými ledem. „Po několika minutách němého úžasu“ jsme se tam vyfotili a pokračovali ven z lesa, kde jsme vyplašili všechny obyvatele blízké vesnice naším ozvěnou zesíleným A-hoj . Stmívalo se a my jsme si cestu do zpět krátili „zámkobalem“. V komárově jsme si dali čaj a vrátili se do ubytovny, kde zrovna probíhaly taneční. Po večeři a pokecu v pokoji jsme se vydali do tělocvičny, kde jsme se dosyta vydováděli. Příjemně unaveni jsme si chvíli povídali a pak jsme všichni (dříve či později) usnuli. Většinu lidí ještě probudil sokolský bál a píseň „Jede, jede mašinka“. Druhý den ráno jsme sbalili a vyrazili na nádraží. Cesta nás zavedla chladným ránem ven z Komárova do lesů, které jsme prošli až do vesnice (nevím jak se jmenovala, ale určitě byla v Rokycanském kraji). Tam jsme opět hráli „zámkobal“ a odtud ke krásně zamrzlým rybníkům, kde jsme si zahráli Obry,Skřítky,Čaroděje (to jsme ještě netušili, jak často budeme tuhle Mechovu hru hrát) a pak to bylo k nádraží jen kousek.
Krasty
33. oddíl ŠípSkautský oddíl z Plzně - Doubravky