Dvoudenní výprava na Mlýn

Páteční podvečer. Opuštěný mlýn za vesničkou Chotiná. Pan řidič nám zastaví přímo před ním. Vcházíme dovnitř velkými dřevěnými vraty – jsou otevřené. Začíná poprchávat. Místo je tajemné, ohlížíme se kolem sebe, hledáme někoho… kohokoli. Když vám ale budu vyprávět o tomto pátečním dni, nebudete překvapení, až budu vyprávět o tom sobotním. Proto přeskočím rovnou na sobotu. „Prosím pozor. Na druhou kolej přijíždí osobní vlak ze směru Plzeň…“ ozývá se z nádražního ampliónu. „Ahój“ mávají na nás děti z vlaku a snaží si nandat na záda těžký batoh. Tak, a je to tu. Začátek té dlouho očekávané výpravy. Ještě na nádraží musí každý hráč – účastník – „vyfasovat“ své identifikační číslo a kartičku. Podle unikátního čárkového kódu na ruce, můžeme pak jednotlivce rozpoznat. Když už jsme všichni do jednoho označení, naházíme své batohy (kromě Pubošů – ti je statečně nesli celou cestu) k Jájovi do auta a už se rozhlížíme po žluté. Plni energie vyrážíme na cestu a hned se zase zastavujeme. Máme úkol: musíme vytvořit co nejlepšího Víláče za pomoci veškerých přírodnin. Někdo vyrábí sám, jiný ve skupince, ale všichni Víláčové jsou fakt povedení. Některým sice chybí páka, ale to nevadí. Navzájem se ohodnotíme a napíšeme si první body do kolonky „Cesting“. Průběh další cesty je šílený. Děti, osvobození od batohů, běhají sem a tam, schovávají se a přitom né a né se unavit. Další zastavení je u koupaliště, kde Mech přichází se skvělou hrou: Nakopni za pomoci průvodce se zavřenýma očima svou plechovku. Hru hrají starší, a mladší se náramně baví, jak nám to nejde, pak si to ale také vyzkouší a zjistí, že to fakt legrace není. A už jsme zase na cestě, kterou nám však zkřížil záludný brod. Lávky o pár kroků vedle si nevšímáme a vrháme se bez bot skrz dravý proud říčky. Z některých se stal přívoz a nosí ostatní na zádech, jiní raději sází na lávku. Trochu větším problémem je ale nazouvání bot. Po tom, co si Milan nejdříve obleče obě bílé ponožky, pak si v nich stoupne do bláta a až potom začne s obouváním bot si myslíme, že už nás opravdu nic nemůže překvapit. Za chvilku už procházíme Hromnicemi, na chvilku posvačím z cizích zásob u velikého dubu a to už tu je Chotiná. A odtud, je to už fakt malý kousek do našeho vytouženého Mlýna. Kryštof, Masařka, Anča, Šutr… ti všichni nás tu vítají. Nám je to ale jedno, máme hlad. Na kamnech si ohřejeme oběd a už máme zas spoustu energie. Pobíháme všude možně, snažíme se prozkoumat každý kousek. Půdu, stodolu, další stodolu… 


Masi