Železniční výprava

Sešli jsme se, jak nám lupen s informacemi kázal, ve třičtvrtě na osm na hlavním nádraží. Jak jinak, než tradičně u hutníka, který by se za ta léta mohl stát právoplatným členem našeho oddílu. V první chvíli nás mírně zaskočila účast mladších členů-jejich počet činil dva lidi přesně. Ve chvíli druhé nás už o něco méně zaskočila účast pubošů. Jejich počet vzhledem k mladším členům byl sice dvojnásobný, tj. čtyři, i přesto však nijak slavný. Ve chvíli třetí nás (nebo alespoň mě) velmi zaskočila účast vedoucích, která s přihlédnutím k počasí, počtu ostatních členů a pro někoho možná i s přihlédnutím k brzkému vstávání byla až překvapivě vysoká. Počet všech ostatních členů a počet vedoucích byla totiž dvě identická čísla. Ti z vás, kteří při matematice dávali pozor a pilně si procvičovali ve sbírce úloh příklady z kategorie „pro chytré hlavičky“ už jistě tuší, že vedoucích bylo šest. Ještě než jsme stihli koupit jízdenku nám osud přinesl další překvapení, a to v podobě telefonátu paní Žižkové. Ta nám přes telefon s grácií sobě vlastní vysvětlila proč a jak změníme trasu. Překvapivě jsme ani moc neprotestovali a dali jejím argumentům zapravdu. Tyto se týkali počasí, vody, značně podmáčených luk kolem odlezelského jezera-našeho původního cíle- a bahna. Proto se náš oddíl po cca deseti letech opět podíval do okolí Žihle na kamenné hrátky matky přírody(později jsem za to v duchu paní Žižkové děkoval, neboť zdejší přírodní scenérie jsou vskutku přenádherné). K mému překvapení se cestou ve vlaku nic mimořádného nestalo a my jsme vystoupili na správném nádraží a ve správném počtu. Dokonce i počasí nám v kontextu několika posledních deštivých „přálo“. Nepršelo, k dešti se pouze schylovalo. Průtrž mračen byla naplánovaná až krátce před obědem. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se u prvního obřího balvanu-stáli jsme před Bábou, velkou kamennou koulí. Zde také přišla na řadu první svačinka (naposledy jsme jedli ve vlaku asi před půl hodinou). V paměti mi zůstali pouze Báry párky, Nikoly rohlík se salámem a Masařky mrkev. Ostatní jídla jsem ochutnat nestihl. Pod nohama nám ubíhalo vlhké jehličí, z lesů se pářilo a čistý vlhký vzduch vonící jarem se příjemně dýchal. Sem tam pod něčí botou zaduněl kořen nebo zazvonil kámen, ale žlutá turistická značka nás vedla neomylně k dalšímu kamennému útvaru- Dědek. Každému co jeho jest. Dědek, který svým tvarem připomíná mohutnějšího manžela statné selky (Báby), každého imponoval trochu jinak. Vášnivý fotografové fotografovali, dychti…


Jája