Navštívit tábořiště na Paulině louce, to už je v našem oddíle dobrý zvyk. I letos, jsme se vydali naší starou dobrou Paulinku pozdravit. Někteří z nás měli tu čest již poněkolikáté, někteří se teprve pomalu seznamovali. Na stanici v Horažďovicích jsme přestoupili na lokálku a konečně na nás dýchla prázdninová atmosféra. Nechvalně známou nádražní ulici v Sušici jsme protentokrát překonali autobusem a cestu v něm nám zpříjemňovaly spolucestující četbou klastické literatury. Čerstvý šumavský vzduch nám dodal energii k pochodu kolem Otavy na naše tábořiště. Po vydatné svačině se část z nás vydala na pekelný výlet do blízkých Čertových skal, kde zdolala „obětní kámen“, zatímco zbytek zaměstnávala vyčerpávající instruktáž o používání místních kadibudek a stavba kamenných věží k „obměkčení bohů“. Večer pak probíhal ve znamení přípravy večeře (včetně mé klobásy na oleji ála „pyro-show“) a líbivých akordů kytary. Druhý bylo v údolí sice poněkud chladno, ale na vrcholky okolních stromů už dlouho svítilo sluníčko, a proto jsme vyrazili na další známá místa v okolí Vydry. Různými cestami jsme dorazili k a stanuli na skále. Díky terminologickému schizmatu, které se nepochybně vyžádá několik koncilů, bohužel nemohu říci, zda se tato skála jmenuje Mnich či Panna, ale každopádně skýtá úžasný výhled do okolí. V blízkosti tohoto výškového bodu jsme spořádali oběd, zahráli si několik her a odebrali se do Rokyty akorát včas, abychom se stihli schovat před deštěm pod altán a tam jsme přečkali čekání na autobus. Posledního dne zrána jsme sbalili věci, uklidili chatu a přitom našli spoustu dalších věcí na sbalení a rozdělili se na tři skupiny. Zatímco většina se po strastiplném pochodu do Rejštejna dopravila do našeho oblíbeného aquaparku v Horažďovicích, já s Mechem jsme se vydali do okolí za historií (zlatonosné štoly) a kulturou (výstava předválečných šumavských fotografií) a několik roverů zůstalo na místě do neděle, aby zde mohli hledat krásu a dobrodružství.
Krasty