Železniční výprava (původně směřující) do kraje Odlezelského

Sešli jsme se, jak nám lupen s informacemi kázal, ve třičtvrtě na osm na hlavním nádraží. Jak jinak, než tradičně u hutníka, který by se za ta léta mohl stát právoplatným členem našeho oddílu. V první chvíli nás mírně zaskočila účast mladších členů-jejich počet činil dva lidi přesně. Ve chvíli druhé nás už o něco méně zaskočila účast pubošů. Jejich počet vzhledem k mladším členům byl sice dvojnásobný, tj. čtyři, i přesto však nijak slavný. Ve chvíli třetí nás (nebo alespoň mě) velmi zaskočila účast vedoucích, která s přihlédnutím k počasí, počtu ostatních členů a pro někoho možná i s přihlédnutím k brzkému vstávání byla až překvapivě vysoká. Počet všech ostatních členů a počet vedoucích byla totiž dvě identická čísla. Ti z vás, kteří při matematice dávali pozor a pilně si procvičovali ve sbírce úloh příklady z kategorie „pro chytré hlavičky“ už jistě tuší, že vedoucích bylo šest. Ještě než jsme stihli koupit jízdenku nám osud přinesl další překvapení, a to v podobě telefonátu paní Žižkové. Ta nám přes telefon s grácií sobě vlastní vysvětlila proč a jak změníme trasu. Překvapivě jsme ani moc neprotestovali a dali jejím argumentům zapravdu. Tyto se týkali počasí, vody, značně podmáčených luk kolem odlezelského jezera-našeho původního cíle- a bahna. Proto se náš oddíl po cca deseti letech opět podíval do okolí Žihle na kamenné hrátky matky přírody(později jsem za to v duchu paní Žižkové děkoval, neboť zdejší přírodní scenérie jsou vskutku přenádherné). K mému překvapení se cestou ve vlaku nic mimořádného nestalo a my jsme vystoupili na správném nádraží a ve správném počtu. Dokonce i počasí nám v kontextu několika posledních deštivých „přálo“. Nepršelo, k dešti se pouze schylovalo. Průtrž mračen byla naplánovaná až krátce před obědem. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se u prvního obřího balvanu-stáli jsme před Bábou, velkou kamennou koulí. Zde také přišla na řadu první svačinka (naposledy jsme jedli ve vlaku asi před půl hodinou). V paměti mi zůstali pouze Báry párky, Nikoly rohlík se salámem a Masařky mrkev. Ostatní jídla jsem ochutnat nestihl. Pod nohama nám ubíhalo vlhké jehličí, z lesů se pářilo a čistý vlhký vzduch vonící jarem se příjemně dýchal. Sem tam pod něčí botou zaduněl kořen nebo zazvonil kámen, ale žlutá turistická značka nás vedla neomylně k dalšímu kamennému útvaru- Dědek. Každému co jeho jest. Dědek, který svým tvarem připomíná mohutnějšího manžela statné selky (Báby), každého imponoval trochu jinak. Vášnivý fotografové fotografovali, dychti

Obrázek fotokronikyObrázek fotokronikyObrázek fotokronikyObrázek fotokronikyObrázek fotokronikyObrázek fotokronikyObrázek fotokroniky

Zapisovatel: Není znám.
Autor článku: jaja
Foto: